Nostalgie

Počátkem 60. let se socialistické hospodářství konečně trochu vzmohlo. V tzv. konzumu, obchodě se smíšeným zbožím, se nacházely dva druhy chleba, možná dva druhy salámu, dva druhy limonád - oranžová a žlutá. A konve s mlékem.

Obchod v naší obci vypadal jako samoobsluha, která měla uprostřed regály a nalevo od vchodu pult, za kterým stál pan vedoucí – a také jeho paní. Velmi zručně balili zboží do hnědých  papírových pytlíků. Těsně vedle pultu stály velké hliníkové konve - barely s mlékem. Na okraji konve byla zavěšena „žběračka“, jež byla vlastně odměrkou. Háček na konci jejího držátka zajišťoval, aby se naběračka neponořila až na dno konve. 

Litr mléka, prosím!
Lidé se přinášeli bandasky a do nich jim bylo žběračkou naléváno odměřené mléko. Bandaska se uzavřela víčkem a šlo se domů.
Chodila jsem do konzumu, nejspíš s babičkou, nakupovat droždí, mléko a chleba „vejražku“. To byl bílý chléb. Tehdy byl považován za "ten lepší". Nikdy jsem nedostala při nákupu žádný pamlsek.
Jediná teta Máňa mi koupila nanuka, když mne vedla ráno do školky. Ten byl dobrý! Bílý kvádr na klacíku, bez polevy, sladký, připomínal trošku kávovou příchuť, ale to si jen matně vzpomínám.
Někdy jsem žádala rodiče nebo i prarodiče, abych si mohla sama něco koupit. To se odehrávalo doma. Chtěla jsem od nich peníze na nákup. Ale nedostala jsem nic. Tenkrát se děti nerozmazlovaly.

Vydala jsem se stejně do obchodu, sama. Paní vedoucí hned uhádla, co asi chci.
„Ty si chceš něco koupit a nemáš peníze, viď?“
Vzala si z regálu papírový balíček se dvěma bonbony a nabídla mi, že se se mnou rozdělí. Bonbony vypadaly jako kostky cukru, byly křehké a hned se rozpouštěly. Dostala jsem jeden bonbon, druhý si paní vedoucí strčila do pusy. Kostka měla mentolovou příchuť, byla sladká, ale z mentolu jsem moc nadšená nebyla.
Každé ráno chodil můj děda umývat hliníkové konve. Stály pod přístřeškem poblíž konzumu. Děda měl s sebou železný kbelík s horkou vodou a hadrem umýval konve. Závan horké vody s mlékem se nesl vzduchem. Kdyby to viděl dnešní hygienik, co by tomu řekl? Občas jsem viděla přijet vozík tažený jedním koníkem, kočí vyložil a naložil konve a odjel. 
Pamatuji se, jak ranní sluníčko zářilo a cesta byla prašná. Bavilo mne nechávat v prachu svoje otisky botiček.

Tenkrát se v létě nosily plátěné sandálky, vepředu vedla přezka křížem přes palec. Ty sandálky nosily všechny děti, byly stejné, lišily se pouze barvou. Možná byly jen červené a zelené, oboje pásečky bíle lemované. Zapínaly se na jeden patent.